Kdo je proboha Maurizio Flammini? |
|||||||||||||||||||||||||||
|
|||||||||||||||||||||||||||
vydal:
Roman Klemm počet komentářů:
0 |
|||||||||||||||||||||||||||
|
|||||||||||||||||||||||||||
Pokud roku 1975 někde čekalo na silnou francouzskou frakci formule 2 její Waterloo, pak to bylo v polovině července na toskánském okruhu v Mugellu. Při tomto devátém podniku evropského šampionátu se opravdu děly podivné věci a to že se do cíle dovleklo ze 33 startujících jen 12 většinou těžce poznamenaných vozů, o průběhu obou jízd hodně prozradilo. Na rozpáleném okruhu nedaleko Florence skončila již kvalifikace velkým překvapením. Nejrychlejší čas si totiž zapsal domácí Duilio Truffo, jediný tovární jezdec Enza Oselly. Vedle něj se do první startovní řady směl postavit začátkem sezony málo známý krajan Maurizio Flammini na starším, firmou Texaco podporovaném Marchi-BMW 742. Teprve za nimi se kvalifikovali francouzští favorité v pořadí Tambay, Laffite a Leclere, následováni dalším domácím talentem, Martinim. Sedmý Hans Binder byl jediným jezdcem, který se dokázal protlačit mezi tuto italsko-francouzskou frontu, osmou řadu si mladý Rakušan dělil s Vittoriem Brambillou, který zase jednou hostoval v Dennisově Project-3 Marchi 752. O vítězi měly rozhodnout dva závody na 25 kol a již první z nich se postaral závažnou redukci pole: Brambillovi explodoval na jednom z méně přehledných míst motor a protože maršálci neměli naspěch varovat ostatní, uklouzli na jeho oleji Jabouille, Leclere, Bourgoignie a Kessel (na voze, který teprve dopoledne koupil) do svodidel. Tambay si v příštím kole o jejich trosky rozbil chladič. Laffite se trápil s technickými problémy motoru a zapalování, Ertl se srazil s Hentonem a poleman Truffo zpomalil kvůli ucházející pneumatice. Chladný zůstal v tomto „grande casino“ vlastně jen Flammini. Obrýlený jezdec s knírkem překvapil všechny své kritiky a vyhrál před dalším italským outsiderem, Alessandrem Pessenti-Rossim na stejném typu vozu. Třetí tohoto „demolishion derby“ se stal Hans Binder před specialistou sportovních vozů „Gianfrancem“, Brunem Pesciou a Carlem Giorgem. Úklid samotné dráhy a obnovení záchytných zón a svodidel poté trvalo tak dlouho, že pořadatel musel odřeknout všechny plánované rámcové závody, jen aby mohl těsně před setměním provést druhou polovinu závodu. Po startu krátce vedl Binder, ještě během prvního kola se ovšem do čela znovu probojoval Flammini, který v průběhu dalších 24 kol s přehledem dokázal odvrátit nejen útoky zkušeného Brambilly (ano mechanici Rona Dennise Italovi namontovali v přestávce nový motor), ale i nadmíru motivovaného Pessenti-Rossiho a vyhrál. Jednalo se o první velké vítězství 26letého studenta z Říma, kterého začátkem sezony mnozí považovali za pouhého pay-drivera a který měl později udělat velkou kariéru coby promotér motocyklových podniků. Druhý dojel výborně naladěný Truffo, který za sebe v posledních kolech posunul Pessenti-Rossiho. Na Brambillu zbylo díky zlomenému výfuku jen čtvrté místo před „Gianfrancem“ a Giorgem. Součet časů udal, že prvních pět bodovaných míst šampionátu obsadili domácí jezdci v pořadí Flammini, Pessenti-Rossi, „Gianfranco“, Giorgio a Truffo – poslední bodík zbyl na Bernarda de Dryvera. Story závodu se dá lehce shrnout. Přeplňované Renaulty Alpine dominovaly již v kvalifikaci a i v závodě se brzy usadily na prvních dvou místech. Jody Scheckter si opět dělil kokpit s Patrickem Depaillerem, možné vítězství ovšem Jihoafričan zahodil již před první výměnou jezdců: několikrát se nesoustředěně přeřadil a zničil motor. Vedení převzal druhý žlutý vůz Larrousseho a Jariera, než musel k opravě vedení chlazení do boxů. Sedmé vítězství sezony tak padlo do klína německo-italskému týmu WKRT. Vyhráli Henri Pescarolo s Derekem Bellem před sesterskou Alfou 33TT Artura Merzaria a Maria Andrettiho. Larrousse a Jarier byli s konečnou třetí pozicí těžko spokojeni, čtvrté místo obsadili Joest s Casonim na Porsche 908-turbo. Třída dvoulitrů nebyla obsazena vůbec a nejlepším vozem skupiny G2 byl Porsche Carrera RSR Boba Hagestada a Hurleye Haywooda na celkovém pátém místě. Tým Penske připustil, že bude od příštího závodu používat šasi March 751, které Roger Penske od Maxe Mosleye koupil vlastně „jen k čistě studijním účelům“. S konstrukcí Robina Herda ale byl Mark Donohue okamžitě o tolik rychlejší, než ve svém Penske PC1, že tým rozhodl vlastní konstrukci postavit do muzea. Pro velkou cenu Německa prezentoval Frank Williams dalšího nového jezdce: na Nürburgringu za něj měl nastoupit špičkový jezdec F5000, Ian Ashley. Brit měl zkušenosti s formulí 1 ze sezony 1974, kdy několikrát startoval s vozem Token a soukromým Brabhamem stáje Checquered Flag. Danny Sullivan a jeho Modus se stali vítězi závodu formule 3 v Cadwell Parku. Willi Bergmeister mohl díky „přehledné“ konkurenci doma na Nürburgringu slavit na maličkém NSU TT ohromný úspěch v ME cestovních vozů.
Zdroj: FORMULE.cz, Foto: archiv autora Komentáře ke článku
|
Reklama