| Týmová režie |
|||||||||||||||||||||||||||
 |
|||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||
| vydal:
Aleš Norský počet komentářů:
0 |
|||||||||||||||||||||||||||
| |
|||||||||||||||||||||||||||
|
Po monackém zasedání World Motor Sport Council na konci loňského roku FIA oznámila, že paragraf 39.1 (zákaz týmové režie a příkazů) bude pro sezónu 2011 vyškrtnut z pravidel. Tento článek byl zaveden v roce 2002 jako přímá reakce na vítězství Michaela Schumachera ve velké ceně Rakouska. Jeho týmový kolega u Ferrari Rubens Barrichello byl tehdy nejrychlejší během celého víkendu a od startu dominoval i v závodě, když mu tým přikázal, aby pustil Schumachera před sebe...což Barrichello demonstrativně udělal jednoznačně očividným způsobem těsně před cílovou čarou. Výsledkem bylo pobouření jak médií, tak fanoušků, a i řada lidí zainteresovaných přímo ve Formuli 1 odsoudila toto vystoupení jako ostudné. Přestože byla sezóna teprve u konce první třetiny, Schumacher už měl úctyhodný bodový náskok před všemi soupeři a bylo vcelku jasné, že si jede pro čtvrtý titul mistra světa. Smluvně byl Barrichello týmovou dvojkou a formu porazit Schumachera měl možná dvakrát za rok. Rakousko 2002 bylo jednou z těch příležitostí. Všeobecný názor byl ten, že jeho zasloužené vítězství by nijak neohrozilo Schumacherovy šance na získání titulu. Atmosféra na A-1 Ringu byla natolik vypjatá, že Schumacher odmítl přijmout vítěznou trofej a Ferrari byla proto udělena pokuta 1 milion dolarů za porušení protokolu na stupních vítězů. 
 Nicméně, týmová režie a příkazy za účelem získání optimálního výsledku pro tým byly ve Formuli 1 zcela běžné od samého počátku. V prvních ročnících šampionátu nebylo vyjímkou, aby se jeden z pilotů dobrovolně vzdal pokračování v závodě a předal vůz týmové jedničce. V Silverstone roku 1951 Froilán Gonzáles také dominoval celý víkend a v závodě vybudoval dostatečný náskok k tomu, aby bylo zřejmé, že Ferrari vyhraje svou první mistrovskou Grand Prix. Během poslední plánované zastávky v depu Gonzáles nezištně nabídl vůz Alberto Ascarimu, jenž předtím odstoupil s rozbitou převodovkou a tím i příležitost podílet se na tomto histrorickém okamžiku. Ascari odmítl s tím, že poté jaký výkon Argentinec předvedl, si zaslouží vyhrát sám. Taková galantnost nebyla nutně pravidlem bez vyjímek. V předešlém závodě ve Francii byl Luigi Fagiolimu dán příkaz předat vůz týmové jedničce Juan Manuel Fangiovi, když Fagioli držel třetí pozici během první poloviny závodu. Fangio, jehož původní vůz utrpěl poruchu motoru, projel cílovou čarou první a tím pádem se Fagioli stal nejstarším (spolu)vítězem mistrovské Grand Prix v historii. Přesto byl italský veterán údajně celou epizodou natolik znechucen, že dal na místě týmu Alfa Romeo výpověď a brzy na to podepsal smlouvu s Lancií. Celkově byla ale týmová režie přijímána a respektována bez jakéhokoli velkého rozjímání ze strany všech zúčastněných. Ultimátním příkladem celého spektra tohoto tématu byla velká cena Itálie roku 1956. Peter Collins na Ferrari vstupoval do tohoto posledního závodu sezóny s malou šancí na zisk titulu mistra světa, ale když jeho týmový kolega Fangio v 19. kole nečekaně vypadl s poruchou řízení, tato šance se náhle stala dosti reálnou. Stirling Moss na Maserati s přehledem vedl, ale Collins zůstával v dohledu s šancí na vítězství v závodě i v šampionátu. Situace ještě nabyla na zajímavosti poté, když další Ferrari pilot Luigi Musso odmítl předat svůj vůz Fangiovi, zřejmě proto, že jako horkokrevný Ital nedokázal najít dosti disciplíny k tomu, aby před domácím publikem dobrovolně složil zbraně. Jak Fangiovy naděje na titul uhasínaly, Collins zajel do depa 15 kol před cílem a k všeobecnému úžasu nabídl svůj vůz Fangiovi. Je třeba zdůraznit, že na rozdíl od Mussa, od Collinse nikdo tento krok nepožadoval ani neočekával. Fangio přijal a zapojil se zpátky do závodu na třetí pozici. Pět kol před cílem došel na trati vedoucímu Mossovi benzín, ale další jezdec Maserati Luigi Piotti okamžitě zpomalil a doslova dostrkal Mosse až do depa, přestože sám byl v pozici dojet na pátém místě a získat tak jediné mistrovské body své kariéry. Když bylo po všem, Moss navzdory všemu zvítězil a Fangio získal svůj čtvrtý mistrovský titul. Musso tři kola před cílem odstoupil stejně jako předtím Fangio pro poruchu řízení a Piotti, po zdržení způsobeném asistencí Mossovi, skončil šestý. O dva roky později během mistrovského finále v Cassablance, Phil Hill v závěrečných kolech pustil před sebe Ferrari týmovou jedničku Mike Hawthorna a zajistil tak Hawthornovi titul mistra světa před Mossem, který tím ztratil možná vůbec největší životní šanci na celkové vítězství. Během šedesátých a sedmdesátých let minulého století týmy vesměs stále zachovávaly jasnou hierarchii mezi týmovou jedničkou a dvojkou...především v situacích, kdy jeden z jejich vozů zasahoval do boje v čele šampionátu. V ročníku 1964 vstoupili do posledního závodu sezóny v Mexico City tři jezdci se šancí na titul - Jim Clark, John Surtees, a Graham Hill. V závodě Hill na BRM sváděl urputný boj s Bandinim na Ferrari, a po kolizi obou vozů byl nucen strávit notný čas v boxech a vypadl ze hry. Když se pak zdálo, že má Clark situaci jasně pod kontrolou, zastavil jeho Lotus v posledním kole pro ztrátu oleje. Tím pádem Hill znovu získal šanci stát se mistrem světa pokud by Surtees, který v té chvíli byl třetí na trati za Dan Gurney na Brabhamu a Bandinim, nedojel na alespoň druhém místě. O vše se postaral Bandini, když v posledním kole vpodstatě na trati zastavil a počkal, až jeho týmový kolega Surtees projel kolem. Teprve potom se zařadil a dojel do cíle na třetí pozici. Mezi mnoho příkladů týmové hierarchie patřili Jim Clark a Mike Spence u Lotusu, Richie Ginther a Ronnie Bucknum u Hondy, Jackie Stewart a François Cevert u Tyrrellu nebo Jody Scheckter a Gilles Villeneuve u Ferrari. Postavení jezdců v týmu bylo zajištěno buď smluvní povinností nebo obyčejnou gentlemanskou dohodou...něco, čemuž se dneska těžko věří. Citelné praskliny v této zavedené harmonii se objevily až v osmdesátých letech, ať už kvůli rebelii jednotlivých pilotů nebo v důsledku rozhodnutí týmů dát oběma pilotům rovnocenné postavení. Carlos Reutemann byl první, kdo otevřeně šel proti týmové režii v rámci celé sezóny, když se rozhodl v roce 1981 bojovat o titul mistra světa, přestože smluvně byl týmovou dvojkou Williams za Alan Jonesem. Nevraživost a napětí uvnitř týmu byly do té doby neslýchané a titul nakonec získal Nelson Piquet na Brabhamu, o jeden bod před Reutemannem. Konečným důsledkem bylo i to, že celá situace vyústila v de facto konec kariéry pro oba piloty Williamsu. O pět let později se s menší obměnou situace ve stáji Williams opakovala. Rovnocenní stájoví kolegové Nelson Piquet a Nigel Mansell se řezali tak urputně, že nakonec titul spadl do klína Alain Prostovi. Piquet a Mansell ve své soukromé bitvě pokračovali i v příští sezoně a tentokrát z toho Brazilec vyšel vítězně a dosáhl svého třetího titulu. Ani Alain Prostovi nebyl nátlak rovnocenného postavení v týmu cizí. V roce 1984 mu titul o pouhého ½ bodu sebral stájový kolega v McLaren Niki Lauda a jeho explozivní soužití s Ayrton Sennou v roce 1989 se stalo nechvalně legendárním. Přesto všechno týmová režie přežívala. V Melbourne roku 1996 mohl Jacques Villeneuve vyhrát svou vůbec první velkou cenu Formule 1, kdyby mu tým Williams nepřikázal pustit před sebe Damon Hilla. O dva roky později opět v Melbourne, David Coulthard předal vítězství Mika Häkkinenovi poté, co mu tým McLaren oznámil, že Häkkinen zajel omylem do depa a měl by převzít zpátky čelo závodu. V Německu roku 1999 se Mika Salo vzdal na příkaz týmu Ferrari svojí jediné reálné šance na vítězství v Grand Prix ve prospěch Eddie Irvineho a dokonce i Michael Schumacher v Malajsii téhož roku předal vítězství v závodě Irvinemu, když ho úmyslně nechal bez potíží předjet. 
Pak přišlo Rakousko roku 2002. Přestože reakce ve směru zákazu týmové režie byla rychlá a nekompromisní, týmy nadále v případě potřeby dokázaly najít cestičky, kudy se výsledek závodu dal pomocí strategie zmanipulovat. V Brazílii roku 2007 zajistilo Ferrari pomocí strategicky načasované a pohodlným tempem provedené zastávky v depu pro Felipe Massu vítězství Kimi Räikkönenenovi. Ten díky tomuto zákroku téměř neuvěřitelným způsobem vyfoukl titul navzájem válčícím jezdcům týmu McLaren, kde situace mezi Fernando Alonsem a Lewis Hamiltonem nebyla nepodobná atmosféře v týmu Williams za dob Mansella a Piqueta. V příštím roce se ale zdálo, že Hamiltonův nový týmový kolega Heikki Kovalainen byl více než jednou postaven do nevýhody. Jednou z takových okolností byla velká cena Německa. Kovalainen jel před Hamiltonem, když oba vozy držely během závodu 5. a 6. pozici na trati. Ron Dennis Kovalainena přes rádio informoval, že Hamilton je rychlejší a Fin brzy svého týmového kolegu pustil před sebe. Hamilton nakonec vyhrál závod a později i mistrovství světa o jeden bod. Pár lidí možná pozvedlo obočí, ale jinak tato epizoda prošla vcelku bez povšimnutí. A nyní se přesuňme do Německa roku 2010. Piloti Ferrari Massa a Alonso kroužili v čele závodu, když tým Massu přes rádio informoval, že Alonso je rychlejší a Brazilec brzy svého týmového kolegu pustil před sebe. Tentokrát se ze všech stran zvedla vlna nevole a dav se dožadoval toho, aby padaly hlavy. Další dva týmy zapojené v boji o titul, Red Bull a McLaren se urychleně daly slyšet, že jejich piloti mají volnost mezi sebou navzájem soupeřit podle libosti, což bylo v případě Red Bull dostatečně demonstrováno kolizí mezi Sebastian Vettelem a Mark Webberem v Turecku. Jenže když potom převzali čelo závodu piloti McLarenu Hamilton a Jenson Button, po Buttonově pokusu Hamiltona předjet ho tým okamžitě rádiem informoval o kritické nutnosti šetřit palivem. Osobně bych vzal jed na to, že to byl zakódovaný příkaz držet pozici a nepouštět se do dalších hloupostí. Nakonec se Vettel po vítězství v poslední Grand Prix sezony v Abu Dhabi stal mistrem světa, bez týmové režie a špinavých triků. Sportovní duch a fair play převládly. Až na to, že existuje další teorie, zdůrazňuji, že naprosto nepodložená. Navzdory všem oficiálním prohlášením je ve skutečnosti vlastně bez pochyb, že Red Bull preferují Vettela a Webberův úspěšný tah na titul byl pro tým jen nepohodlnou realitou. Je tedy možné, že rakouské vedení Webbera nakonec přece jen obětovalo ve prospěch své německé hvězdy? Webber v Abu Dhabi zajel do depa nečekaně a netypicky brzy už v 11. kole. Obě Ferrari poslušně následovala v rámci logiky krytí větší hrozby na Alonsovu první pozici v šampionátu, kterou v tom okamžiku byl Webber. Ale zatím co se Alonso a Webber zasekli ve středu pole, Vettel si v čele závodu vybudoval dostatečný náskok a ačkoliv po výměně pneumatik ve 24. kole musel chvíli kroužit za Buttonem, měl o vítězství v závodě i v šampionátu postaráno. 
   Tak či onak, téma týmové režie se loni dostalo do popředí zájmu mnoha lidí. Nakonec Ferrari za svůj bezpochyby neohrabaný výkon v Německu dostalo symbolickou pokutu 100.000 dollarů, ale zároveň bylo rozhodnuto, že zákaz týmové režie nemůže být dostatečně a spravedlivě uhlídán, a proto by měl být zcela zrušen. Někteří to vidí jako návrat zdravého rozumu, zatímco jiní to chápou jen jako uzákoněnnou možnost švindlování. Každopádně pravidla FIA nadále obsahují článek 151c, který vpostatě zakazuje cokoliv, co by Formuli 1 jako takovou mohlo postavit do špatného světla. Budeme si muset počkat na to, jak přesně toto pravidlo bude interpretováno, ale zdá se bez pochyb, že počínání týmů bude i nyní ostře sledováno a že kontroverzní rozhodnutí a s nimi spojené pokuty a protesty tu s námi budou i nadále. Zdroj: Formule.cz, Foto: Formule.cz Komentáře ke článku
| |||||||||||||||||||||||||||
