Lotus 78: revoluce wing-carů je zahájena! |
|||||||||||||||||||||||||||
|
|||||||||||||||||||||||||||
vydal:
Roman Klemm počet komentářů:
0 |
|||||||||||||||||||||||||||
|
|||||||||||||||||||||||||||
21. prosince 1976 se veřejnost konečně dočkala: Colin Chapman prezentoval v hotelu Royal Garden svůj zatím přísně tajený Lotus 78 (nebo John Player Special Mark III, jak se vůz na sponzorovo přání také jmenoval). Poněkud hranatě působicí monopost v klasickém černo-zlatém lakování měl za sebou již testy ve Snettertonu, Silverstone a Le Castelletu a jeho piloti Mario Andretti a Gunnar Nilsson o něm mluvili s neskrytým nadšením. Chapman se již několikrát pokusil o revoluci techniky formule 1. Často mu to vyšlo, někdy ne (viz jeho projekty posledních pěti let). Lotus 78 byl ale jedním z oních povedených kousků, který měl během příštích dvou let skutečně zcela změnit pohled na aerodynamiku stavby monopostů a tím i jejich optiku - a to nejen ve formuli 1. Vůz, který vznikl prací konstruktérského týmu pod hlavním "dozorem" Tonyho Rudda (a samozřejmě "diktátora" Chapmana), byl v zásadě jen jedním ze známých britských stavebnicových vozů, s šasi daného výrobce, motorem Ford-Cosworth a převodovkou Hewland. Co z Mk78 dělalo "něco zvláštního" byly jeho postranice a spodek. Chapman tyto komponenty pojal jako veliké křídlo. Proudění vzduchu pod vozem způsobovalo podtlak, který Lotus konzervoval postranními zástěrkami sahajícími od bočnic až k vozovce. 400 hodin strávených ve větrném tunelu se tak postaralo o výtečný "přísavný efekt", který vůz jaksepatří "držel na dráze" i za vysoké rychlosti v zatáčkách. První exemplář generace "wing-car" byl na světě! Rozsáhlé testy a skutečnost, že Chapmanovy technici s každým ujetým kilometrem systému více rozuměli, udělaly z vozu v zásadě neporazitelnou zbraň. Mario Andretti se vlastně již roku 1977 mohl stát misrem světa s "rukama v kapsách", doplácel ale příliš často na vlastní nedočkavost a na nespolehlivost některých jiných komponentů (experimentální motor) vozu. Vše si měl vynahradit v sezoně 1978... Vedlejšími sponzory se vedle cigaretového výrobce JPS stali Valvoline (olej) a NGK (svíčky). Napříč vší radosti ohledně vítězství ve finálovém závodě ve Fuji a kolem povedeného nového vozu skončil rok 1976 pro Colina Chapmana katastrofou: jeho otec Stanley Kennedy-Chapman se zabil při dopravní nehodě v Suffolku právě, když jel syna před Vánoci navštívit... Vedle hlavního sponzora Gitanes mohl Ligier prezentovat i dalšího většího chlebodárce Norev (hračky), přesto si ale z finančních důvodů netroufl nahlásit do MS dva vozy. Laffite zůstal jeho jediným pilotem, Jarier měl dostat šanci "jen když se to bude hodit". - Při večírku BRDC v Londýně bylo nápadné, kolik času strávili vzájemnou konverzací manažer stáje Hesketh, Bubbles Horsley a hvězda formule 3, 21letý Rupert Keegan. Zatím nebylo nic oficiálně potvrzeno, Horsley se ale zjevně zajímal nejen o Rupertův talent, ale i o finanční dotaci firmy BAF Keegana seniora. Od velké ceny Španělska 1977 Keegan skutečně v novém Heskethu 308E závodil. Nejlepšími výsledky této kooperace ovšem zůstaly 13. místo v kvalifikaci v Silverstone a 7. místo v cíli GP Rakouska. - Výborný nápad sportovního ředitele BMW, Jochena Neerpasche byl opravdu velkolepým tahem a souboje jeho hladových juniorů s jezdci Fordu udělaly z nadcházející sezony klasika. Těmito juniory byli 19letý Američan Eddie Cheever, 25letý Švýcar Marc Surer a rovněž 25letý Němec Manfred Winkelhock. Zatímco byli Američan se Švýcarem již mezinárodně relativně známými jezdci monopostů, přicházel Šváb Winkelhock pouze ze značkového německého mistrovství VW-Scirocco. Všichni tři ovšem Neerpasche (který byl o 15 let později zodpovědný i za založení stejného juniorského schématu u Mercedesu s talenty Schumacherem, Frentzenem, Wendlingerem a Kreutzpointnerem) nezklamali a BMW podporovalo také jejich další úspěšné kariéry v monopostech. - Další BMW 320i byly prodány silným soukromým stájím jako Alpina, GS a Hohmann, zatímco se bratří Schnitzerové směli pustit do projektu přeplňovaného dvoulitru. - Také v Americe se měl 320i postarat o věhlas firmy. Na šampionát IMSA s ním zaútočil David Hobbs, kterého v tom směli podpořit na výměnu Ronnie Peterson a Hans-Joachim Stuck. Senzací ovšem bylo, že vůz nasazoval tým McLaren z jeho Detroistkých dílen. Opravdu nebylo divu, že se Ligieru JS7 přezdívalo "modrý Ferrari". Měli se roku 1977 postarat o "rozruch" v DRM: junioři BMW, Manfred Winkelhock, Eddie Cheever a Marc Surer.
Zdroj: FORMULE.cz, Foto: Archiv autora 1976 Komentáře ke článku
|
Reklama