| Automobilové závody před rokem 1950 |
|||||||||||||||||||||||||||
 |
|||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||
| vydal:
Aleš Norský počet komentářů:
0 |
|||||||||||||||||||||||||||
| |
|||||||||||||||||||||||||||
|
V roce 1885 Gottlieb Daimler a Wilhelm Maybach patentovali první vznětový motor, založený na konceptu, který původně představil německý vynálezce Nicolaus Otto už v roce 1876. O několik měsíců poté sestrojil Daimler vůbec první automobil. A za pouhé další dva roky se objevil první automobilový závodník, Georges Bouton, který v Paříži zápolil sám proti hodinám na trase od mostu Pont de Neuilly k parku Bois de Boulogne. První opravdový automobilový závod byl zorganizován o dalších sedm let později 22. července 1894, z Paříže do Rouen. Hned v příštím roce se závody kromě Francie konaly také v Itálii a USA, a éra automobilových závodů byla definitivně odstartována. Zpočátku byly nejpopulárnější závody mezi městy, ale už v roce 1896 byl v USA uspořádán později klasický oválový závod na dostihové dráze ve městě Cranston, stát Rhode Island. Zřejmě první závod na oválu v Evropě se konal o tři roky později na klusácké dráze ve vídeňském parku Prater. Vítězem se stal baron Theodor von Liebig na voze zkonstruovaném v kopřivnické Nesselsdorfer Wagenbau Fabriks Gesellschaft. První uzavřený okruh určený speciálně pro automobilové závody vznikl roku 1902 v lesnaté oblasti belgických Ardén a o rok později byl pro automobilové závody vyhrazen i jednomílový dostihový ovál v americkém městě Milwaukee, na kterém automobily závodí dodnes. Okolo přelomu století se v několika zemích Evropy a v severní Americe konalo 20 až 30 automobilových závodů ročně. Prvním jakýmsi pokusem o šampionát byl Gordon Bennett Cup, pořádaný v letech 1900 až 1905, sponzorovaný americkým tiskovým magnátem James Gordon Bennettem. Pohár byl uspořádán jako klání mezi národy, nebylo to ale klasické mistrovství, protože výsledky byly určeny pouze jedním závodem ročně. Francie získala vítězství v letech 1900, 1901, 1904, 1905, Británie roku 1902, a v roce 1903 Belgie v jezdcích a Německo v konstruktérech. Gordon Bennett Cup dal také vzniknout původním národním barvám závodních vozů. Francie dostala modrou, Belgie žlutou, Německo bílou, USA červenou, a Británie zelenou. Teprve během dvacátých let, když už se Američané více méně soustředili jen na domácí závody a v Evropě je prakticky nebylo vidět, se červená ustálila jako barva Itálie. Jak již bylo řečeno, nejprve převládaly trasy mezi městy, ale poté, když v roce 1903 během závodu z Paříže do Madridu při několika haváriích přišlo o život osm lidí, pořadatelé závod předčasně zastavili v Bordeaux a důsledkem byl zákaz dalšího závodění na veřejných silnicích. Oficiální mezinárodní pravidla zatím neexistovala, ale v podstatě všechny automobilové závody byly v té době řízeny regulemi francouzského motoristického klubu (l'Automobile Club de France) který existoval už od roku 1895. Postupně i ostatní evropské země založily vlastní kluby a v roce 1904 byla ustanovena první mezinárodní motoristická organizace, Association Internationale des Automobile Clubs Reconnus (AIACR). Velká cena Francie v roce 1906 byla první s oficiálním titulem Grand Prix a jela se po uzavřených silnicích tvořících okruh. Vliv AIACR zpočátku nepřesahoval hranice západní Evropy, a tak se závody mezi městy nadále konaly například v Rusku mezi Moskvou a Petrohradem, nebo napříč USA z New York do Seattle. Maratón New York-Paříž z roku 1908 zůstává dodnes jediným automobilovým závodem, který v podstatě objel celou zeměkouli, když vedl přes USA, Japonsko, Rusko, Mongolsko, Polsko, Německo, a Francii. Zřejmě poslední z takovýchto maratonů byl uspořádán v roce 1925 na trati Moskva-Leningrad-Tiflis (dnes Tbilisi)-Moskva. Nejednalo se ale o pravý automobilový závod, protože celý podnik byl pojat jako test výkonnosti a trvanlivosti různých značek automobilů bez oficiálního vyhlášení vítěze. Přesto ale nějaké skóre muselo být vedeno, protože podle tatrováckého muzea dojel Josef Veřmiřovský s vozem T-11 do Moskvy jako první v dané třídě. Po první světové válce se popularita automobilových závodů znovu rozrostla a v roce 1922 AIACR založila samostatnou divizi, Commission Sportive Internationale (CSI), speciálně zaměřenou na pořádání a regulaci motoristického sportu. V té době se v Evropě teprve začínala formovat regulérní sezóna, kterou tvořily jak národní Grand Prix, takzvané Grandes Épreuves, tak i městské velké ceny a menší klubové závody. Mezitím v severní Americe byl pod vedením American Automobile Association pravidelný národní šampionát pořádán už od roku 1920. Aby nezůstala pozadu, CSI na rok 1925 vyhlásila světový pohár pro výrobce automobilů. Závody vybrané do tohoto šampionátu byly ty nejprominentnější Grandes Épreuves - Francie, Británie, Itálie, Belgie, Španělsko, plus Indianapolis 500 v USA. Mistrovský pohár se pořádal po tři roky a vítězné značky byly Alfa Romeo, Bugatti, a Delage. V roce 1931 došlo k prvnímu pokusu zorganizovat evropské mistrovství pro jezdce, které vyhrál italský závodník Ferdinando Minoia s Alfou Romeo. Pro příští sezonu bylo mistrovství zkombinováno pro konstruktéry i piloty s poněkud chaotickým systémem hodnocení, kdy vůz i jezdec dostali body pouze v případě, když se umístili jako nejlepší v rámci týmu. Vítězství konstruktérů získala Alfa Romeo, zatímco Tazio Nuvolari byl nejúspěšnější mezi piloty. Po kratší přestávce bylo na podnět německého autoklubu mistrovství Evropy oživeno v roce 1935 a tentokrát byl šampionát založen na systému trestných bodů. Vítěz závodu dostal 1 bod, příští dva v cíli 2 a 3 body a ostatní další body podle počtu ujetých kol. Pilot, který se z nějakého důvodu vybrané Grand Prix nezúčastnil vůbec, byl potrestán osmi body. Ačkoli se jednalo o šampionát oficiálně pořádaný AIACR, fakt, že byl de facto řízen německými (nacistickými) autoritami znamenal, že soudobé politické napětí se odrazilo i na organizaci mistrovství. K německé Grand Prix se přidaly velké ceny spřátelené Itálie a Španělska, doplněné Švýcarskem a Belgií, zatímco některé prominentní Grandes Épreuves chyběly, nejviditelněji Francie a Británie. Každopádně tento šampionát s menšími obměnami přetrval až do počátku druhé světové války. Mistry Evropy byli postupně vyhlášeni Rudolf Caracciola (celkem třikrát), Bernd Rosemayer, a Hermann Lang. Po druhé světové válce se AIARC přeorganizovala na Fédération Internationale de l'Automobile a koncem roku 1947 byly ustanoveny kategorie Formule 1 a Formule 2. Italský pilot Nello Pagani na Maserati se 29. března 1948 stal prvním oficiálním vítězem závodu Formule 1, když zvítězil ve velké ceně města Pau. V té době už automobilové závody dávno přesahovaly daleko za hranice Evropy a severní Ameriky, a pravidelně se konaly i v jižní Americe, na severu a jihu Afriky, Novém Zélandu, a v Austrálii. Doba dozrála k tomu, aby mohlo vzniknout opravdové mistrovství světa. Zdroj: FORMULE.cz, Foto: Artun Komentáře ke článku
| |||||||||||||||||||||||||||
