Prožene tenhle Vlk stádo formule 1? |
|||||||||||||||||||||||||||
|
|||||||||||||||||||||||||||
vydal:
Roman Klemm počet komentářů:
0 |
|||||||||||||||||||||||||||
|
|||||||||||||||||||||||||||
Ani po opravdu zlé sezoně 1976 neztratil Austro-Kanaďan Walter Wolf chuť na formuli 1. Naopak, hodlal se přiučit z chyb minulosti a v příštím roce výrazněji zaútočit na špičku. Jedním ze základních kamenů úspěchu se měl stát konkurenceschopný vůz. Wolf (Vlk) se tedy rozloučil s "koupeným materiálem" a financoval v Readingu konstrukci a stavbu vlastního monopostu. Zodpovědným designérem byl Heskethův bývalý konstruktér dr. Harvey Posthletwaite a jeho nejnovější kreace WR1 spatřila světlo světa již v polovině listopadu 1976 v Londýně. Na šasi Wolfu WR1 nebylo nic, co by zvláště překvapilo. Prozrazovalo jasně Posthletwaiteův rukopis, který pozorovatelé znali již od jeho Heskethů. "Dnes existují dva směry, jakými se lze při konstrukci vydat: buď půjdeš radikálním směrem šesti kol, nebo se budeš snažit vylepšit dosavadní koncept. WR1 je nejlepší přiklad pro vylepšení dosavadního známého konceptu," potvrdil Posthlethwaite, který přirozeně použil motoru Ford-Cosworth a převodovky Hewland. S pousmáním lze dodat, že Colin Chapman svým kolegům jen o několik měsíců později ukázal třetí směr vývoje formule 1, který do té doby neznali a kterým se ovšem všichni museli vydat... Šasi WR1, při jehož návrhu bylo použito počítače, bylo vyrobeno z Kevlaru a Carbonu a bylo údajně o polovinu lehčí, než Harveyho dosavadní konstrukce. Jak bylo již dříve oznámeno, posílil se Wolf i z personelní stránky. Jediným jezdcem jeho stáje se od roku 1977 stal Jody Scheckter, sportovní vedení převzala od Franka Williamse bývalá "pravá ruka Colina Chapmana", Peter Warr. "Mám teď v mém týmu ty nejlepší lidi tohoto businessu. K tomu tento fantastický vůz. Teď se vrhneme na testy, abychom byli do Argentiny dobře připraveni," shrnul Walter Wolf spokojeně. A měl být nač hrdý, což měl jeho nový malý tým šokujícím způsobem již v Buenos Aires potvrdit... Těmto borcům se postavila kompletní špička japonské scény. Zvláště Kazujoši Hošino si po výborném debutu ve formuli 1 věřil a všude propagoval svou "neporazitelnost v Suzuce". Potvrdil ji nejrychejším časem kvalifikace. Jeho japonský Nova-BMW 512 na pneumatikách Bridgestone byl o osm desetin rychlejší, než Laffite. Třetí čas zajel Hošinův týmový kolega Noritake Takahara, čtvrtý Kunimitsu Takahaši (March-BMW 742), pátý Naohiro Fujita na třetí Nově a šestý další "hrdina z Fuji" Masahiro Hasemi (March-BMW 742). Mladý Roehrek (Nicole) byl ve svém teprve druhém podniku F2 na exotickém JAX-BMW sedmý před Tetsu Ikuzawou (March-BMW 752). Stuck musel startoval až za Marchem-Mitsubishi Kunimiho Nagamatsua: již ve čtvrtém kole tréninku totiž opustil v poslední zatáčce (to ji ještě nehyzdila šikana) trať v takové rychlosti, že vozu o svodidla utrhl přední kolo se závěsem. Závod a 80.000 diváků (!) byli jistě připraveni o velkou podívanou, když se polemanův Kenem Matsuurou připravený motor před startem rozbil. Lafitte tedy startoval z první řady sám a vyhrál závod a tím i bonus 2 milionů Yenů stylem start-cíl. Zpočátku vedl 15 ostatních borců v pořadí Takahara, Fujita a Hasemi. Počet jeho soupeřů se ale zmenšil již v první táhlé zatáčce, kde kolidovali Nicole, Takahaši, Nagamatsu a Matsumoto. Rozjetý Stuck potřeboval jen tři kola, aby se probojoval na druhé místo, pomohl si tím ale i předjížděním za žluté vlajky v místě popsané nehody a v cíli mu Japonci nadělili minutovou penalizaci. Na stupínek vítězů tedy vedle Laffita směli Fujita a Takahara. Jacques Laffite si jede pro vítězství v Suzuce. Harald Grohs: "Jo chlapče, před 40 lety jsem s Nilssonem a Scheckterem vyhrál největší vytrvalostní závod Jižní Afriky..."
Zdroj: FORMULE.cz, Foto: archiv autora,1976 Komentáře ke článku
|
Reklama