| Mistři světa formule 1 |
|||||||||||||||||||||||||||
 |
|||||||||||||||||||||||||||
|
|
|
||||||||||||||||||||||||||
| vydal:
Pavel Fabry počet komentářů:
0 |
|||||||||||||||||||||||||||
| |
|||||||||||||||||||||||||||
|
Denny Hulme se narodil 18. června 1936 na Novém Zélandu. Poté, co prorazil na domácí půde, přišel v roce 1960 do Evropy spolu s Georgem Lawtonem a nastoupil do seriálů formule 2 a formule junior. Lawton se brzy bohužel na Rockside Ringu zabil, Hulme i přesto pokračoval dál. Pro rok 1961 se vrátil zpátky na Nový Zéland, aby se zúčastnil místního mistrovství. Už brzy ale opět odcestoval do Evropy, aby si vydobyl renomé za volantem Cooperu Kena Tyrrella a továrního Brabhamu, kde nahradil odcházejícího Gavina Youla. Zatímco se u Brabhamu živil i jako mechanik, převzal Hulme v roce 1963 vedení nad juniorským týmem a vyhrál sedm ze čtrnácti závodů, do kterých startoval. Jack Brabham v něm rozpoznal talent a pro rok 1964 jej nasadil do tasmánského mistrovství, kde Hulme vyhrál v Levinu a dojel druhý ve své domácí grand prix. S podporou svého šéfa v témže roce nastoupil i do formule 2 a vyhrál závody v Clermont Ferrandu a na Zolderu, získal navíc i pár dalších dobrých umístění. Brabham měl v sezóně 1965 problémy zajistit sebe, Gurneyho a ještě Hulmeho dohromady, proto v týmu udělal změny, aby Hulmeho připravil na novou třílitrovou formuli. Novozélanďan mu za to v roce 1966 kryl záda a dopomohl mu ke třetímu titulu mistra světa. Vedle svých úspěchů ve formuli 2 Denny toho roku závodil i se sportovními vozy. Dojel druhý v Le Mans po boku Kena Milese za volantem Fordu GT40 a vyhrál Tourist Trophy a Martini International s Lolou Sida Taylora. V roce 1967 byl na řadě Denny Hulme. Po senzačních výkonech vyhrál Velké ceny Monaka a Německa a kromě dvou závodů ve všech ostatních bodoval, takže v konečném účtování porazil svého šéfa a stal se mistrem světa. Prozíravý Denny ale pro rok 1968 zamířil ke svému krajanovi Bruci McLarenovi a do sezóny vyrazil se světle oražnovým vozem. Jeho vítězství v International Trophy a třetí místo McLarena v Závodě šampionů potvrdily, že tým je na správné cestě a Hulmeho konstantní výkony jej po vítězstvích v Monze a Mont Tremblant znovu dostaly do role uchazeče o titul. Hulme ale nakonec neuspěl. McLaren se na druhou stranu zařadil mezi přední týmy jak ve formuli 1, tak v sérii Can-Am. V této sérii Hulme slavil roku 1968 titul. V příští sezóně se Hulmemu podařilo vyhrát akorát závěrečnou Velkou cenu Mexika, celkově však skončil šestý. Sezóna 1970 měla být pro tým zlomová, místo toho se ale McLaren zabil při nehodě v testech a Hulme zůstal po havárii v tréninku v Indy s ošklivými popáleninami na rukou a na nohou. Tým se ale i z těchto černých momentů dokázal vzpamatovat a Hulme podruhé slavil titul v seriálu Can-Am. V následujících letech Novozélanďan změnil svůj přístup k závodění, když začal být více obezřetný. Pokud ale vycítil šanci na vítězství, vrhl se po ní, což dokázal v Kyalami 1972 a v Andestorpu 1973, jinak ale nejezdil na limitu. Ve své poslední sezóně v roce 1974 dokázal ještě opatrnou jízdou vyhrát úvodní Velkou cenu Argentiny, jenže poté, co byl účastníkem fatální havárie Petera Revsona v Kyalami se Hulme rozhodl přenechat břemeno mladším závodníkům a odešel. Bez závodění ale nevydržel a už od roku 1978 jezdil s cestovními vozy a tahači, ve kterých prokázal svou statečnost a odhodlání. V říjnu roku 1992 se účastnil závodu na 1000 km na Bathurstu, když se náhle se svým BMW M3 převrátil a úhledně zaparkoval na trávě podél bariéry. Chvíli se nedělo nic, když ale traťoví maršálové dorazili k vozu, našli uvnitř Hulmeho mrtvého, stále ještě připoutaného. Ve svých šestapadesáti letech tak pravděpodobně podlehl infarktu. Zdroj: Formule.cz Komentáře ke článku
| |||||||||||||||||||||||||||
