Mistrem světa je Emerson Fittipaldi |
|||||||||||||||||||||||||||
|
|||||||||||||||||||||||||||
vydal:
Roman Klemm počet komentářů:
0 |
|||||||||||||||||||||||||||
|
|||||||||||||||||||||||||||
Ve Watkins Glenu získal Emerson Fittipaldi začátkem října 1974 za tragických okolností druhý titul mistra světa. Brazilci stačilo čtvrté místo ve velké ceně USA aby se o 3 body prosadil před Clayem Regazzonim. Nebezpečná trať si ovšem, stejně tak jako před rokem, vyžádala oběť. Rakušan Helmut Koinigg svůj druhý start v Grand Prix nepřežil. Příběh vítěze závodu je rychle popsán: Reutemann šikovně zblokoval Hunta při nájezdu do první zatáčky a od té doby byl konkurencí viděn již jen zezadu. V cíli byl Argentinec o 11 sekund před svým brazilským kolegou Pacem. Bernie Ecclestone se tedy mohl těšit z dvojitého vítězství svých vozů ve finančně nejlukrativnějším závodě roku. James Hunt dlouho držel dobré druhé místo, pět kol před cílem aly narostly jeho trable s brzdami a vstřikováním benzínu do takové míry, že se nedokázal druhém Brabhamu BT44 ubránit. Tím bychom byli u vlastního „závodu v závodě“, tedy u boje o titul mistra. Fittipaldi si v Americe počínal jako celou sezonu: vždy dokázal z dané situace a formy svého vozu vytěžit maximum. V závodě se jeho McLaren M23 dlouho držel na šestém místě a kontroloval tak své rivaly Schecktera bezprostředně před sebou a přededevším Regazzoniho za sebou. Clay beztak bojoval s tupými zbraněmi. Kvůli defektnímu přednímu závěsu se Ferrari číslo 11 začalo propadávat polem, než několikrát zastavilo v boxech. Také Laudův vůz zbrzdily technické problémy a Fitti se mohl koncentrovat na jediného zbývajícího soupeře přímo před sebou. Ke své radosti viděl, jak i Scheckter po 44 kolech zůstal se zlomeným vedením paliva stát. Mistr světa formule 1 sezony 1974 se tedy jmenoval Emerson Fittpaldi! Hezký výsledek Murrayových brabhamů podtrhl John Watson pátým místem a poslední bod roku si vyjezdil čerstvý mistr F2, Patrick Depailler. Tak jako před rokem, po masakru Ceverta nebyly ani roku 1974 rozpustilé oslavy ve Watkins Glenu na místě: horký a větrný 6. říjen měl být posledním v životě nadějného Helmuta Koinigga. Rakušan byl spokojen, že se po Mosportu znovu relativně lehce kvalifikoval. V závodě držel 21. pozici za Lolami Stommelena a Hilla, když v desátém kole v zatáčce, ve které měli v tréninku již Beltoise a Andretti težké nehody, jeho vůz nebržděn vletěl do svodidel. Surtees TS16 prostřelil otvorem, kde dolní kolejnice povolila, zatímco horní zůstala napevno a urvala všechno, co se nacházelo nad ůrovní palubní desky... Startovalo se za sucha a fandové viděli zábavných šest kol, ve kterých se prosadil Keith Holland (na Edwardsově Embassy-Lole) před Bobem Evansem a Lellou Lombardiovou. Déšť závod ovšem přerušil. Kdo dal pro druhou část podniku přednost mokrým gumám před intermediates, ten neprohloupil. Teddy Pilette, Tom Belso a Steve Thompson volili správně a dominovali této druhé části. Nakonec se jasně prosadil Ward-Trojan Thompsona. Šťastný Angličan již obdržel věnec a pohár, když si někdo vzpoměl na prvních šest kol. Opět se začalo vášnivě a začátečnicky diskutovat: platí jen druhá část závodu, nebo součet obou jízd? Nakonec se rozhodli postupovat dle vzoru Brands Hatch: součet. Chudák Thompson pohár a věnec odevzdal Tomovi Belso a byl hodnocen jen jako osmý. Za vítězným Dánem byli hodnoceni Brian Robinson, Brian McGuire, Teddy Pilette a Lella Lombardiová. Nicholson se ovšem neradoval jen z vlastního titulu. Rok 1974 pro něj byl úspěchem i z jiných důvodů. Mimo zisku titulu v f-Atlantic dokázal postavit i vlastní vůz formule 1, se kterým se vydal do světa Grand Prix. K tomu byla jeho firma Nicholson Engines ladičem agregátů stáje McLaren a patřil jí tedy i jistý podíl na Fittipaldiho titulu.
Byl po dohadech prohlášen vítězem F5000 ve Snettertonu: Dán Tom Belso.
Slavili po tvrdém finále formule Atlantic společně: velcí rivalové John Nicholson a jim Crawford.
Zdroj: FORMULE.cz, Foto: archiv autora Komentáře ke článku
|
Reklama