Kurna Lorde !!!!!!!

 

Mam poslintanou celou klavesnici

 

kdo se chce kouknout na fotky, tak tady má příležitost

 

 

 

Ty jo , tak to je mazec . Diki za super povidani .

 

PS : Alfa Romeo ma s Ferrari spolecneho to , ze Enzo zacinal se Scuderii Ferrari jako provozovatel tovarniho tymu Alfy Romeo , mimoto za try leta se i par motoru od Ferrari dostalo do aut jako Alfa nebo Fiat nebo i Lancia

a nebyla.... světluška tolik nesvítí

P.S. Chtěl jsem jen říct: Byla to světluška!

Hoj@n: Díky za závěrečnou poklonu.

A co se týče příhody na Österreichringu Posero!

Zeltweg – A1-Ring – 29.7.2009

 

Pro správné pochopení přečtěte ostatní části (hlavně dnes vydanou Imolu pod tímto příspěvkem)

 

Po přejetí hranic nás už nečekala na dlouhou dobu pohodlná dálnice, ale silnice pro motorová vozidla. Provoz sice minimální, ale zato chvílemi jsme projížděli i přes horské vesničky, ovšem podle Miloše tohle byla nejkratší a hlavně nejrychlejší cesta. Bylo už kolem osmé večerní (tuším) a začalo se stmívat. Bohužel. V nás to doslova vřelo (alespoň ve mně a D@fíkovi), pač jsme byli nervní, jestli vůbec ještě něco z Ostereichringu spatříme. Venku čím dál větší tma, ale naštěstí Zetweg před námi. Trať samotná neleží přímo v Zeltwegu. Je umístěna asi kilometr vedle města. Projíždí se kolem velkého vojenského letiště takvou malou asfaltovou silnicí. Pro neznalé – na letišti se GP také konala. Najeli jsme opět na hlavní silnici a o kousek dál už nás vítala velká cedule A1-Ring. Prý na nás čekají restaurace, hotely, ale kam se podělaly, na to bychom se mohli zeptat místních. Před vjezdem na trať (směrem vlevo od cedule do prudkého kopce) byla velká značka se zákazem vjezdu. Proto jsme auto nechali stát tady. Patrik se musel občerstvit (dalo se to čekat, po takové štrece bez jídla a hlavně za volantem, to člověku vyhladoví) a tak jsme si to s D@fem vyšlápli sami. Všude dokola pasoucí se krávy, krásný horský vzduch. Najednou před ními plot. Jenže cedulka zákaz vstupu nikde, no a jak známe D@fa, neváhal a lezl přes něj. Jen jsem si pomyslel, že když už jsem tu, tak ho v tom nenechám a opět se zvýšeným adrenalinem nakonec i já lezu přes plot. Podle velké asfaltové plochy jsme usoudili, že se právě nacházíme v dlouhé táhlé zatáčce na starém Osterreichringu kousek od startovní rovinky. Vydali jsme se však v protismšru jízdy, takže k A1-Ringu. Všude kolem reflektory (zhasnuté) a na zemi nakreslená motokárová trať ve stylu nedalekého závodiště. Začátek zatáčky (možná v místě, kde byla na Osterreichringu umístěná šikana) byl useknutý a tak nezbylo nic jiného, než se vrátit zpět. Ovešm byla tu další možnost, D@f našel cestu po schodech, která vedla k nějakým malým budovám (stavebním buňkám) a dále vedla cestička dolů k tribunám. Já dál nechtěl, protože se bojím psů, a kdyby na mě nějaký vylétl, tak by to nebylo moc dobré. D@f ovšem šel a tak jsem asi 10 metrů za ním šel taky. Počkal jsem si, až na mě zavolá, abych si byl jistý, že tam vůbec něco je k vidění. A ano, bylo. Na to, jak se říkávalo, že je A1-Ring velké zbořeniště, na to se může dávno zapomenout. Vešli jsme na tribunu, řekl bych před nedávnem postavenou. Byla umístěna za první zatáčkou (Castol) až skoro k zatáčce Remus. No podle mého názoru tam ta tribuna musí stát sotva pár měsíců. Protože ještě nebyla uplná tma (asi 22:15), před námi byl pohled na 80 % celého okruhu. Budovy boxů jsou zdemolovány, nyní tam stojí jen malé domočky asi s hlídači, pač se tam svítilo. Co nebylo vidět, tak byl jen kousek rovinky před zatáčkou Gosser (trat vedla za malým kopečkem) a kousek zatáčky, nesoucí jméno po Jochenu Rindtovi. Jinak vše bylo jak na dlani. Tribuny (kromě té jedné, na které jsme stáli), boxy, nic takového, jen obnovované záchytné zony – štěrky neboli kačírek. Po chvíli kochání se (a že to byl pohled) jsme se vysdli zase o kousek dál. Tribuna byla opravdu dlouhá a tak jsme í slezli a šli podél ní až skoro k zatáčce Remus. Jenže tam z vrchu jelo auto, ale protože nejsem na takovou dávku adrenalínu stavěn, překecal jsem D@fa, abychom šli zpět. Co si ovšem už nenechal vymluvit byla procházka po starém Ostereeichringu. Tentokrát jsme tedy šli ve směru jízdy, po táhlé zatočené rovince Flatchschach až skoro na její konec. Jako suvenýr jsem si vzal pár kamínků ze záchytné zony. Asfalt tady byl obnovován, pravděpodobně se tato část využívá jako cvičák nebo něco podobného. Všude kolem hustý oplocený les, na levé straně svodidla. Celkem nás překvapilo, jak široká trať byla. Došli jsme až do místa, kde se začíná táhlá rovinka stáčet prudce doprava, tudíž zatáčka Sebring-Auspuffkurve. Protože nad námi byl nějaký rozsvícený barák a my v areálu, který byl oplocený, tak to nevěstilo nic dobrého. A taky ne. V dáli šlo vidět malé světýlko a osoba v černém jdoucí našim směrem. No nedalo mi to, a musel jsem D@fíka varovat - „bacha vole, hlídač“. Nato se D@fík obrátil a oba jsme se ráznou chůzí vydali směrem zpět. No být tam sám, tak utíkám, D@f však říkal, že bychmo ještě vzbuduli podezření. Šli jsme kolem svodidel, za kterými byly stromy, takže by se bylo kam schovat, v případě, že si na nás vezmou i auto. Nakonec se však světýlko s černou osobou začalo vzdalovat a nato D@f prohlásil: „To byla jen světluška.“ No jenže na to se dalo jen říci, že světluška nesvítí tak jasně a určitě nemá pod sebou černý flek . Přišli jsme k plotu, navzájem jsme si pomohli ho přelést – šlo to hůře než tam, protože adrenalin hrál ještě věštší roli . Zamávali jsme starému Osterreichringu a vydali se směrem dolů za Patrikem. Ten na nás začal hulákat německá hesla, takže atmosféra opravdu skvělá. Chvíli jsme ještě Patrikovi nadšeně vyprávěli naše zážitky a pomalu jsme se vydali na cestu do naší vlasti. Nevím proč Bernie nechce na tomto okruhu už GP, pač dálnice je udělaná až skoro k okruhu, takže cestou dlouhou jsme se vypravili směr Víděň, Brno a domů. K Vídni se vztahuje ještě poslední taková perlička. Protože jsme přesně nevěděli, jak se dostat přes Vídeň, tak kluci dovolili opět Milošovi, kecat nám do jízdy. Jenže Miloš si k tomu přizval i svou manželku, takže do cesty mluvili oba. To se však nedalo nejen poslouchat, ale cpalo nás to směrem na Slováky a Maďary. Cesta cice podobná a po dálnici, ale přes Slováky jsme opravdu nechtěli jet. Proto jsme se spolehnuli jen na cedule a z ničeho nic jsme byli z Vídně skoro venku (za to musím rakušáky pochválit, značení fakt dobré). Proč skoro?? Protože těsně před výjezdem nás zastavili páni rakouští Polizei. Patrtik za volantem samozřejmě nic neprovedl, prostě běžná rutina. Natož proběhl následující rozhovor: „ŠPRECHNZÍ DOJČ??“ Ptá se policista. „NAJN“ odpovídají kluci zborově – já jsme se nezůčastnil, zrovna mi padala hlava unavou. Natož pán policista „ŽIDICKY PUKAZ“. Všichni v autě jsme se začali chlámat o 106, a Patrik odpověděl „AAA VY UMÍTE ČESKY, TAK TO SE PARÁDNĚ DOMLUVÍME.“ Policista neodpověděl, jen prohlédl řidičák a vrátil zpět. Zeptal se ještě na něco ve smyslu, jestli jedeme z Itálie, tak kluci kývli a jeli jsme. Potom proběhla diskuze nad tím, jak mohl vědět, odkud jedeme. No pak mi došlo, že vedle mě ležely letáky z Maranella a muzea Ferrari a že chvíli před tím, než se nás na to policista ptal, tak mi čuměl baterkou do obličeje a asi si všiml toho letáku. Po tomto už nešlo usnout a tak skoro celou cestu nás doprovázela hláška „židicky pukaz“. Minuli jsme hranice a asi po pěti hodinách od Zeltwegu naše cesta končila opět v Olomouci, kdy jsem se od kolegů odpojil. Celkové hodnocení rozdodně parádní, poznal jsem bezva lidi, bezva krajinu, legendární zatáčku a místa, u kterých jsem po zhléhnutí fotek a obrázků na internetu vždy říkal, tam se asi nikdy nepodívám.... Díky D@fovi v Patrikovi se mi však vše, co jsem chtěl, splnilo, zato jim patří mé velké poděpokování...

Imola 29.7.2009

 

Je tu další, poslední, kousek mého vyprávění o výletu do Itálie s kolegy z formule.cz. Z důvodu dlouhého článku jsem ho musel rozdělit na 2 části. Z Maranela nás čekala cesta opět po luxusní dálnici do Imoly. Tohle italské městečko (nenechte se zmást, Imola nemá se San Marinem nic společného, snad jen GP) se mi celkovým prostředím hodně líbilo, ovšem co se týče znační okruhu, bylo to celkem katastrofální (na Monzu ale nemá). Značení bylo jen pomocí jednotlivých zatáček na okruhu, takže nápisy na cedulkách jako Curva Tosa nebo Rivazza byly na denním pořádku. Cesta nás dovedla přes nadjezd přímo k neznámé časti trati, dodnes nemůžu ani podle Google Maps přijít na to, kde jsme to vlastně byli (pravděpodobně před cílovou rovinkou??), rozhodně ty potvory na stromě řvaly více než na Monze (cikády nebo jak se to jmenuje), ale svačinku přímo u neznámého kousku trati nám to nepřekazilo. Poté jsme se vydali hledat nějakou známou část. Po objetí celého okruhu jsme dorazili k Tose a podjeli pod tratí až k bráně do parku. Po malé procházce jsme dorazili až k soše Ayrtona Senny (hlavní důvod naší výpravy). Všude dokola kolem plotu obrázky z jeho života, květiny a svíčky. Samotná socha je vyrobená z bronzu s plechovým podstavcem a s nějakým brazilským (nebo italským??) nápisem. Ayrton se díval směrem k zemi a v ruce měl kytici květin. Všude na podstavci vyčnívaly různé ornamenty, příkladem Ayrton jak stříká šampáněm nebo jeho formule. Pohled pro nás smutný a emotivní, nýbrž vytoužený. A ještě když Patrik později začal říkat slova, která řekl doktor, když viděl, že Ayrton se nezvedá z vozu, jehož vrak před petnácti lety ležel naproti nám. No po chvilce strávené u sochy jsme šli dále parkem. Místo, kde Senna zahynul bylo totiž na druhé straně trati. Podelši jsme tedy trať těsně u cílové (startovní) rovinky kousek před Tamburellem. Před námi rekonstruovaná budova boxů a ředitelství závodu. Bohužel nebylo tolik času, abychom šli až tam a tak jsme raději šli hledat tu zeď, která se pro Sennu stala osudnou. Asi po kilometru chůze v hrozném horku jsme tam došli. Na plotě kolem trati visela brazilská vlajka s hromadou fotek Ayrtona, za plotem pak na osudové zdi památník a jeho další fotky a uschlá kytice. Opět celkem emotivní zážitek (alespoň pro mě). Tady se naše skupinka rozdělila, já s D@fem jsme šli dále podél trati až k zatáčce Tosa, Patrik se vrátil příchodovou cestou zpět k autu. Časově to vycházelo stejně, u auta jsme se asi za pul hoďky potkali současně. Podél plotu vedla celkem pěkná cestička, za námi bylo najednou Tamburello 1 i 2 a před námi opravdu kruté stoupání za zatáčkou Tosa. V televizi se to nezdá, bylo to oravdu celkem slušně nahoru přes horizont. Nad touto zatáčkou parádní přírodní tribuny, zrovna se asi chystalo na nějaký závod, týpek to tam sekl . Po vyfotografování místa, kde se v černý víkend zabil Roland Ratzenberger jsme se s D@fem vydali zpět k autu. Odtamtud cesta směřovala celou Imolou zpět na dálnici. Kromě pár vychytávek Miloše (GPS navigace), kdy říkal, že máme jet v pravo a přitom ukazoval rovně, jsme nakonec po pár zastávkách na benzinkách dojeli až do Alp. Cesta opět celkem emotivní, kdy se kluci hádali mezi sebou (včetně Miloše, ten si mlel furt to svoje ). No ale po přejetí nádherných Alp (a že bylo na co koukat) jsme dojeli až na hranice s Rakouskem.

pro Lorda Hojana: No já tady úplně omdlívám z Tvého vyprávění. To je pěkný, díky moc za počtení. Hlavně vidět formuli Villeneuva. To musí být něco. Závodil v ní se stíhačkou, kterou starý pán Enzo Ferrari odkoupil a je snad umístěná u jeho původní vily.

na následujících stránkách bývají články, které se mi mnohdy nelíbí, ale pod tohle bych se podepsal:

Tak to už nevím..

no ale bylo tam ještě jedno. To co bylo před vstupem do místnosti s Lancií a Alfou, to jsem na fotce nikde nenašel, takový ten červený kočár jestli víš

Hoj@n píše: Tam už nebylo jen Ferrari, ale nádherná historická silniční vozidla (Lancia a ještě cosi, nyní si nevzpoměnu, D@f mě doplní).

 

Myslíš to bledě modré vedle toho červeného kabria? Koukám na fotky, a podle znaku na kapotě je to určitě Alfa Romeo (ten modrý určitě). Teď je mi sice tochu divné, co dělá cestovní Alfa v muzeu Ferrari, ale co už, asi měli nějakou společnou minulost...

Maranello - 29.7.2009

 

Budíček měl být už v 6:00, abychom stihli vše podle plánu, ovšem při pohledu na spícího D@fa se náš budík (Patrik) o hodinu spozdil. No než jsme se vyhrabali z kempu (ceny slušné, mimo sezonu 6€ na osobu a za auto tuším kolem 8€ - pokud to tak není, tak mě D@f jistě opraví, jinak v sezoně vše za 10€ - za osobu i auto), bylo kolem osmé a ještě k tomu projet aktivně hrnoucí se milánskou dopravou není žádná sranda. Do Maranella jsme dorazili kolem jedenácté. Bylo tam přenádherně, klidně bysme tam i zůstali. Pravé italské město s nádechem Ferrari (restaurace s koníkem kam se kouknete). Vše bylo skvěle značené až k muzeu. Vstup pro nás přívětivý, 13€ za osobu (ale doporučím platit 15€, jak jsem to udělal já, týpek mi vrátil 12€, takže jsem měl vstup skoro zadara ). V první místnosti je hodně velký shop, od triček, čepic nebo odznaků či peněženek až po modely. Bohužel ceny nepřiměřené. Druhá místnost byl už samotný vstup do muzea (mají to ti Italové vymyšleno, prvně se utratí spousta ve shopu, pak se teprve jde do muzea ). Na mě všude až příliš červeno, ale co se týče výstavních kousků, to bylo něco. V přízemí hlavně formulové vozy, vozy nejen Villneuva, Laudy, Bergera a Schumachera, ale i z minulého roku. Pro srovnání byly vedle sebe postaveny vozy z roku 2007 a 2008. Šlo celkem slušně rozeznat detaily (o ploutvi na motoru se nebavím, to není detail, to je humus) na přením křídle i dál po celém monopostu. Nejvíce se mi líbil vůz právě již zmíněných Villneuva a Laudy. Všude po zdích jsou tam vytríny s cenami či ostatními závodními prokotinami (včetně boxové zdi a tankovacího zařízení). Dobré bylo i srovnání jednotlivých motorů, kde se dal spatřit motor ze sezony 1999 a vedle něj z minulého roku. Po chvíli (no více jak půl hodině) kochání jsme přešli do dálšího mezipatra. Tam už nebylo jen Ferrari, ale nádherná historická silniční vozidla (Lancia a ještě cosi, nyní si nevzpoměnu, D@f mě doplní). O místnost vedle velká obrazovka s rozhovory a záznamy ze závodů, velkými fotkami celé továrny a samotného krále (Schumiho). To nejlepší však bylo stále před námi. Patrik se ztratil někde v přízemí a tak jsme s D@fem obhlíželi co kde ještě je. Před námi byl nějaký vchod, vypadalo to jako by už muzeum právě tady končilo, ovšem po projití tímto vchodem jsme se ocitli v asi nejlepší části celého muzea. Před námi byl velký půloválový podstavec, na něm byly vystaveny vozy používané na okruzích. Nejvíce mě asi překvapil vůz Ferrari 575 GTC, nemohl jsem se od něj odlepit (no kdyby bylo více času, tak tam snad vylezu a sednu do něj). Před tímto půl oválem stál ještě jeden stříbrný model a o kousek dál na podstavci také „cosi“ historického. S D@fem jsme se pozastavili u pověšené formule z roku 1999 (asi) v takové nenápadné rotundě s malým vchodem. No dodnes jsme se asi nedohodli na tom, jestli to je monopost používaný při závodech, nebo jen maketa. Mezitím se objevil i Patrik a tak jsme se všichni pofotili u vozů. Poté nás cesta vedla zpět do místnosti s historickými značkami a po schodech do dalšího patra, kde se nacházely vozy, užívané na silicích. Od F40, F50 až po kousky jako je F430 Modena. Bylo tam toho spousty. Další místnost v tomto patře patřila závodům Le Mans, kdy před námi stál prototyp z let dávných. Všude kolem fotografie momentů pro Ferrari asi nezapomenutelných z většiny okruhů světa. Než jsme se nadáli a pofotili, co se dalo (kdo by se nevyfotil s „ef čtyřicítkou“) tak byla jedna hodina odpolední a čas nás pomalu, ale jistě tlačil. Ještě chvilka v shopu a z muzea jsme raději odešli (raději z toho důvodu, že být více času, tak tam asi zůstaneme celé odpoledne – a to Ferrari nemám moc v oblivě ). Vedle parkoviště jsme si všimli ovšem dalšího shopu, a protože kolegové chtěli nějaký malý a levný upomínkový předmět, šli jsme tam. Nebýt tak vysokých cen, tak vykoupíme snad celý obchod, modelů tam bylo převelice (a nejen Ferrai, takový Aston Martin Vantage v barvách GULF nebo Peuget 908 Hdi, to bylo něco pro mě) jenže v přepočtu za nehorázné korunky, takže ani z Maranella jsme si nic neodvezli (snad nejlevnější tam byl odznak za 7€, no nekup to že?? ). Ještě při výjezdu z parkoviště nás místní dealeři lákali na projížďku po Fioranu v jakémsi novém modelu Ferrari, jenže po kouknutí opět na cenu jsme se shodli na tom, že musíme ještě za nějaké peníze dojet domů (100€ za jízdu po okruhu). Cesta nás vedla kolem továren a restaurace, kde prý učili Schumiho vařit špagety (jak podotknul Patrik) a po pár pozdravech s zemastnanci továrny jsme opustili krásné město Maranello. Nevím čím to bylo, ale kdyby mě někdo na ulici z auta zdravil, jako to dělával v Maranellu Patrik, tak asi jen mávnu rukou, zato Italové v čevených oblecích se oháněli rukama a mávali o 106, žeby byli zvyklí??.

 

Další kousky našeho výletu budou posány posléze v třetím příspěvku...

sorry nestíhám, včera jsem to měl napsáno za chvilku, tak tohle snad taky tak bude

 

Během večera se to tu snad objeví, pokud mě kluci nezlanaří do krčmy

je to celom chytľavé, chcel som si prečítať úvod a odtrhol som sa asi po 15 riadkoch keď ma nebudú z monitora bolieť oči tak si to prečítam celé, už sa teším... pekné že sa niekto podelí so zážitkami aj s tunajšími

No tak Lorde co je? Už je dost hodin, a článek nikde...

lně=plně

ale to zas ne, mně jsi na nervy nelezl, pohoda, lně tě chápu, ovšem chvilkama jsem se opravdu celkem bál, že nás někdo chytne, hlavně za plotema v Monze a pak na Ostereichringu, ale to až zítra

 

Ale zase kdyby jsi na mě netlačil, tak zase nic nevidím já, a když už jsem tam byl, tak jsem musel něco vidět

Hoj@n: Tady koukám, že sem vám s tím svým tempem lezl pěkně na nervy?

 

Já zas měl pocit, že nebejt mě viděl bych s odpuštěním hov... a že vás musím furt kopat do zadnice aby jste se drobet pohli.

Bezva vyprávění, díky a už se těším na pokračování.

Monza - 28.7.2009

 

Pro fanoušky zde na foru jsem sepsal malý příběh, který se stal tento týden mezi úterkem a čtvrtkem. Pokud jsem na něco zapomněl, tak mě snad kolegové doplní. Takže komu se chce, nechť čte

 

Jak již bylo psáno, s D@fem a Patrikem (+ Miloš – nejdůležitější kamarád v zahraničí, vedl nás po většině cest v Itálii a Rakousku – kdo nepochopil, jedná se o GPS navigaci) jsme se vydali do Itálie na prohlédnutí legendárních závodních okruhů. Šlo nám hlavně o historický ovál v Monze, zatáčku Tamburello a pomník Ayrtona Senny v Imole, továrnu Ferrari v Maranellu a jako bonus rakouskou závodní trať A1-Ring v Zeltwegu. Cesta začala asi o půl čtvrté, kdy jsme vyjížděli směr Mikulov, Vídeň, Saltzburg, a přes nádherné aplské pohoří, kde dálnice vede přímo mezi skalami (kdo pojede do Itálie, vřele doporučuji tuto trasu) do Monzy. Cesta byla v pohodě, po zaplacení, pro nás né zrovna příjemných poplatků (vlastně i nezaplacení, ale kdo by platil, když byla mýtná brána otevřená ) jsme kolem šestnácté hodiny dojeli do Monzy. No značení, kde najít okruh bylo přímo příšerné, ale po chvilce ježdění po Monze jsme královský park našli. Co nás ovšem překvapilo, byla velikost celého parku. D@f navrhl, že pujdeme pěšky, znělo to jako dobrý nápad, po dvanácti hodinách v autě pěkné protažení, a tak jsme se vydali od hlavního vjezdu do parku po frekventované silici vedoucí přes park. V tom příšerném horku žádná sranda, jakési potvory cvrkající ze stromů na nás řvaly (s tímto rachotem jsme si užili v Imole), pomalu infarktové stavy. Mapa na začátku parku nás dovedla na velký kruhový objezd, a tak že pujdeme na první odbočce doleva. Asi po kilometru jsme ale nedošli nikam, překvapila nás říčka. Okruh nikde, park velký „jako kráva“, říčka před námi, most nikde, vedro – to je situace. Co teď? No první nárh byl, přebrodit se napříč říčkou, ttohle bylo však zavrhnuto a udělali jsme jen dobře, protože jsme netušili, že okruh se nenachází jen za říčkou, ale asi tak 3 km od nás. Nejbližší cesta nás vedla zpět k autu a nejlepším řešením bylo opět nastartovat, projet parkem autem a dostat se nějakým způsobem k okruhu. Bohužel, mapa tam byla sice nádherná, ale trefit k samotnému okruhu, to je zážitek. Vůbec si nechci představit, jaké to asi bude, když se tam koná Grand Prix. No ale po chvilce nervení jsme nakonec našli bránu k okruhu. No nikdo z nás neuměl pořádně anglicky, šéfik u brány nechtěl anglicky rozumnět a pak se s někým domluvte. Vjezd do parku 40€, vstupné za osobu 5€. Nakonec jsme se přeci jen nějak domluvili, sice nikdo z nás nepochopil chlápka u brány, ale vstup nás nakonec přišel i s autem na 10€. Po projetí asi kilometrové trasy, dvoumi podjezdy pod tratí s myšlenkou, kde se dá na okruh najet, protože jsme tak vrátného pochopili (alespoň já a Patrik). Bohužel vjezd na trať nikde, tak jsme se alespoň projeli po okolních cestičkách a nechali auto u komplexu zatáček Variante Ascari. Po zorientování a zjištění, že je 18:00 a z trati jsme nic pořádně neviděli, nás k oválu dovedl cyklista, který vjel do lesa právě kolem našeho auta a jel směrem dozadu, byla tam slušná pěšinka kolem trati a jen jsme vyhlíželi, kde že je ten nádherný ovál. Po chvilce napětí, prolezení rozbořeným plotem se však před námi objevil a byl to opravdu nezapomenutelný zážitek. Patrik nás nestíhal, někde v lese se zasekl s telefonem, ovšem s D@fem jsme nečekali a hned si naproti plotu zkusili vylést na klopenou zatáčku. Nahoru to šlo, jak ale dolů?? Protože klopení bylo opravdu extrémní, já neměl zrovna dobré boty na lezení (sandále) jsme však úspěšně slezli a šli směrem k cílové rovince, tudíž v protisměru jízdy (během toho jsem si ještě nekolikrát musel užít výstup na klopenku). Nejhezčí na oválu bylo nejen klopení, ale i skutečnost, že po procházce zatáčkou, která nikde nekončila (alespoň takový jsme měli pocit) se u cílové rovinky stočila na kousku několika metrů (nyní tam stojí tribuny). Vylezl jsem si opět na vršek zatáčky a co nevidím, první šikana hned po startu. Kolegové si to také nemohli nechat ujít a tak jsme měli nějakou chvíli první šikanu jak n dlani. Podle mého názoru je celkem hodně úzká a má vracející se směr. Protože ovál tady končil (cesta dál byla zahrazená plotem), byl jsem rozhodnut se vrátit zpět, poté však D@f pronesl větu, kterou jsem za ten den slyšel minimálně 3x „když už tu jsem, chci něco vidět“, takže aktivně šel k plotu a prolezl malou brankou, respektive dírou v této brance. Následovali jsme ho, zatáčka se v tomto místě začala srovnávat a před námi byl komplex boxů a ředitelství závodu, nad námi tribuna. Já s Patrikem jsme dál nechtěli, zato D@f by šel a kdyby se Patrik neotočil a nešel zpět směrem k plotu, tak jsem přesvědšený o tom, že D@f pujde až pod nos majiteli okruhu. Při zpáteční cestě nás potkal ovšem chlápek zrovna při prolézání děrou v brance v klopené zatáčce, co si o nás myslel, to nevíme, rozhodně měl od branky klíče, takže asi nic dobrého. Došli jsme opět k autu a jeli na druhou stranu oválu k zatáčce Parabolica. Protože jsem si všiml díry v plotě u tribun ( a to D@fovi říci), tak D@f aktivně musel tuto díru využít a vlezl na tribuny, mně se moc nechtělo, nakonec jsem šel. Patrik na nás čekal před plotem Po chvíli strávené na soukromém pozemku se zvýšenou hladinou adrenalínu a pohledem na rovinku mezi Variante Ascari a Parabalicou jsem však D@fa překecal jít zpět za Patrikem. Auto v tu chvíli stálo v pěší zoně skoro u podjezdu pod oválem. Lesíkem se to dá pěkně kolem plotu projít opět k další klopené zatáčce a další cestičkou až k Parabolice, kde byl přímo u trati další plot. No D@f prohodil svoji oblíbenou větu a vydal se hledat díru v plotu, už jsme mysleli, že bude neúspěšný, ovšem opak byl pravdou. Nevjíce se mi líbila věta Patrika „bacha je tam kamera.“ Koukl se do ní a jakoby nás nevnímal, prošel k trati a kochal Parabolicou. Vydal jsem se za ním pořídit nějaké snímky přímo od pneumatik v záchytné zoně, nebylo mi tam však příliš příjemně. Zatáčka pěkná, ale ta kamera nademnou.... No po chvilce jsme D@fa přesvědšili, aby už od tamtud vypadl. Stalo se, tak jsme se snažili opustit tento komplex. Ovšem vymotat se tam odtud, to nebylo jednoduché. Zapomněli jsme asi na to, že předtím, u oválu byl ještě jeden plot, takže jsme byli uravření v prostoru skladování cedulí na GP, natočeni kamerou a cesta, kudy jsme šli byla asi půl kilometru od nás. Štěstí bylo asi na naší straně, spoléhali jsme se na to, že díry v plotě jsou na každém místě a v bráně do prosotu skladování byla díra až nadměrná. Cestičkou jsme došli zpět k oválu a lesíkem kolem cesty pod oválem k autu. Při výjezdu z parku, zrovna když jsme vyjížděli z pěší zony, nás překvapila hlídka policistů, naštěstí nás asi neviděli (toho štěstí za ten den byla až nadměrná dávka) a projeli jen kolem. Po chvilce hlesání po Monze byl před námi kemp, který ležel přímo u první šikany, naproti tribunám na začátku klopené zatáčky. Začínalo se celkem rapidně stmívat, a tak po malém občerstvení (Heineken) nás čekalo uchýlení se ke spánku pod italským nebem kousek od jedné z nejstarších tratí, ležících v Evropě. Pocit to byl parádní...

 

Pokračování v dalším příspěvku z druhého a posledního dne

Jezdim delší dobu na velkou cenu Madarska zavody a atmosffera jsou parádní ale pořadatelská služba je jeden velký guláš letos jsem koupil v areálu u stanku deštník a musel ho odnést do auta protože mel hrot s umělé hmoty tento hrot má každá vlajka prostě maďar je maďar vše to kazí dojem když zakázat tak ani neprodavat .

To bude fajn, díky.

no dneska večer něco sepíšu, při LMS a IndyCar bude spousty času, fotky už jsou také nachystané, tak do zítřka se tu snad něco objeví

Tak to jste se měli určitě pěkně, zážitky asi super,což? Budeme rádi za nahození fotek a info. A teď rychle koukejte sledovat noční závod LMS a potom IndyCar. Spaní je pro dnešek zrušený.

jojo, došlo to.... ja ty moje nyní třídím a házím na net, tak ti pak hodím odkaz

No tak včera večer jsem obdržel CD, tak dneska jsem ti to zkusil poslat přes google přímo na mail, mělo by to být cca 110 fotek. Dej vědět jestli ti to dorazilo (je toho přece jen trochu víc, tak jestli to bylo všechno), jinak to budeme muset zkusit přes něco jiného.

jo a D@fe, jamile budeš mít od Patrika fotky, tam mi je hoď na mail Díky

Nejlepší je na to říci "nou koment"

 

Uvidíme Zatím mi to nevadí, pravdou je, že alespoň nakopne tým... třeba